V průběhu let mi některé mé studentky poslaly několik krásných článků o sobě a své cestě k flamencu, které mě neskutečně inspirovaly. Nejen tím, co holky musely samy v sobě překonat, aby začaly tančit, ale i tím, že sebraly odvahu a o svých zážitcích napsaly veřejně. Pro lektora čehokoliv je snad vždy nejdůležitější a nejzajímavější dozvědět se, jak jeho snahu a lekce vidí jeho žáci – a to se málokdy dozví na samotných lekcích..

Články to byly pro mě natolik zásadní, že jsem se pod jejich vlivem rozhodla napsat také o svých zkušenostech a o své cestě, abyste holky věděly, že to, co prožíváte na lekcích nebo na vystoupeních vy, všechno dobře znám!!! A jako první velké téma, které je vždy před vystoupením nejvíce skloňované, je…tréma, jak jinak..

Jsem introvert a to dokonce těžký 😊 Pokud se teď smějete a říkáte si, že to není možné, tak vězte, že skutečná definice introverta není to, že by to byl člověk zakřiknutý, nekomunikativní, plachý a podivínský, i když samozřejmě občas tyto vlastnosti má. Introvert je především člověk, který když potřebuje dobít baterky, zaleze si do kouta, čte si třeba knížku nebo jde sám na procházku, hlavně ale čerpá z ticha a ze své samoty. Extrovert dobíjí tak, že vyráží na večírky a prohýří noc 😊 Jedna moje lektorka tento rozdíl krásně přirovnala k živočišné říši – extroverty označila jako surikaty, které se neustále sdružují v houfu, pořád se hemží a o něčem vesele plkají, kdežto introverty jako medvědy ve svém brlohu, kteří si tam pustí zase jen jiné medvědy a dlouze s nimi mlčí. Tož, já jsem medvěd.

První velká lekce pro mou trému přišla hned po maturitě, kdy jsem začala studovat v Brně a byla jsem doslova dostrkána na brněnskou hvězdárnu, abych tam brigádničila jako tzv. demonstrátor, tedy člověk, který lidem za pěkného počasí večer ukazuje na obloze dalekohledem zajímavé objekty, něco jim k tomu povídá, za škaredého počasí totéž ale pod umělou oblohou planetária. Na mé první „přednášky“ jsem se připravovala tak, že jsem si doslova napsala věty, které jsem chtěla říct, ty jsem se učila nazpaměť a pořád dokola a dokola jsem si to doma přednášela neviditelným posluchačům. Byla to veliká životní škola, která mi toho dala mnohem více, než celé předchozí studium na gymplu, a jsem za to neskonale vděčná.

Své první sólové flamencové vystoupení si pamatuji velice přesně, bohužel. Byla jsem spřízněnými tanečnicemi pozvaná do Ostravy na nějaký závěrečný večírek, měla jsem tam se svým kytaristou zatančit jeden tanec. Jelikož ze severní Moravy pocházím, pozvala jsem i své rodiče, kteří mě do té doby nikde pořádně tančit neviděli, a také svého tehdejšího přítele. Generálka dopadla v pohodě, měla jsem z toho dobrý pocit, těšila jsem se, jak na rodiče a na přítele udělám dojem. Achach… Naše vystoupení bylo až na samém konci, po cca 2h programu. Jak už možná tušíte, to je dost dlouhá doba na to, aby se člověka zmocnila nejprve lehká, pak střední a nakonec zcela umrtvující tréma. Vůbec mi nepomohlo ani to, že můj kytarista byl ztrémovaný ještě více a celé dvě hodiny si v šatně přehrával tu jednu skladbu, kterou mě měl doprovodit. Můj tanec byl nakonec technicky asi bez viditelné chyby, ale ten pocit, který jsem od první do poslední sekundy tance měla, asi do konce života nezapomenu. V mém tanci nebyl jediný kus emoce, výraz kamenné panny, nohy pouze dělaly to, co byly nadrilované. Rodičů ani přítele jsem se dokonce ani raději neptala na jejich názor, styděla jsem se za sebe, opravdu moc. Bylo to taky asi jediné vystoupení, na které jsem nikdy nesebrala odvahu se podívat, když jsem pak dostala záznam z kamery. Takhle tancovat už nikdy nechci. To raději vůbec.

Dnes už mám trému vyřešenou, v podstatě je to taková kamarádka 😊 Na vystoupeních je se mnou téměř vždy, i když už třeba z jiného důvodu (ať to nezkazím svým studentkám), ale už mě neobtěžuje. A mám i pár tipů pro vás, kdo s ní bojujete, třeba vám to pomůže, ať už v tanci nebo jinde v životě…

OPAKOVÁNÍ pomáhá velmi. Člověk získává rutinu v pohybech a tím potřebnou sebejistotu. Vyhledávejte jakoukoliv příležitost, kdy můžete zatančit pro veřejnost, a je jedno, jestli to bude na větším vystoupení, pro pár kamarádek na soukromém večírku nebo třeba pro pobavení babičky. Ze zkušenosti vím, že je celkem jedno, zda na vás zírá pět párů očí, nebo sto. Je jasné, že téměř vždy se vám něco nepovede, nebo nebudete spokojené s nějakou otočkou či s nějakým pohybem, ale po mnoha opakováních vám ty drobné chybky začnou být tak nějak jedno a začnete se soustředit spíše na váš celkový pocit z vašeho tance.

NAHRAJTE SE NA VIDEO, aspoň občas a koukněte se kriticky samy na sebe. To kriticky píšu spíše tak pro pořádek, protože člověk je vždycky kritický nejvíc sám k sobě. Zatímco všechny ostatní tanečnice se ladně vznášejí, jen vy máte samozřejmě támhle křivou ruku, támhle divný výraz a támhle se vám divně otočila sukně 😊Znám 😊 S tím kritickým pohledem sama na sebe myslím spíše to, abyste zhodnotily, zda se samy sobě líbíte – ne technickým provedením, ten je fakt většině laické veřejnosti buřt, ale výrazem. Nelíbíte? Pak zkuste zapřemýšlet, co by se na vašem tanci mělo změnit, abyste se sobě líbily. Mi samotné videa hodně pomohla….musela jsem kolikrát sebrat hodně odvahy, abych se na ně podívala, protože jsem se sebou spokojená rozhodně nebyla. Jak se tam proboha tvářím? Proč jsem tak křečovitá? Vždyť to musí každý vidět, jak se strašlivě soustředím a neužívám si tím pádem nic jiného….takhle jsem vypadat u tance rozhodně nechtěla. A to byla slušná motivace zkusit to změnit.

BERTE TRÉMU JAKO SPOJENCE. Tréma je spojená s vyplavováním adrenalinu, což je hormon, který nás připravuje k akci. Zvyšuje se svalové napětí, zrychluje srdeční tep i dech, celé tělo volá „uteč“ a když to není možné, tak „bojuj“. Tréma je také spojená se strachem a to je hodně zajímavé téma. Před vystoupením nás přece nic neohrožuje, nemusíme bojovat ani utíkat před predátorem. Nepřítel tu ale přece jen je – a to naše předsudky a očekávání. Sedí v publiku naši známí nebo rodina? Co asi tak řeknou na náš tanec? Bude se jim to líbit? Sedí tam cizí lidé? Co na to řeknou oni? Nezkazím něco? Nebudu trapná? Nemám velký zadek? Sluší mi kostým? Atd atd, doplňte si samy… Tak na to radím – zkuste si samy pojmenovat, čeho přesně se bojíte… a až si to pojmenujete, tak to v klidu připusťte… Za sebe: „Ano, mám trému, protože tančím téměř se všemi svými skupinami, je to hodně choreografií a bojím se, abych to nějaké skupině nespletla. Jsem přece lektorka a ta by měla být bezchybná a reprezentovat svoji školu. Když někde udělám chybu, holky to budou mít natočené na památku a už do konce života budou vnoučatům ukazovat video, kde to jejich lektorka spletla.“ A nic víc… nevysvětlovat sobě ani nikomu jinému, že to přece nevadí, když se něco pokazí, že to se může stát každému, blablabla… Prostě jen připustit si to. A mimochodem, ten vyplavený adrenalin nám pomáhá podat lepší výkon, takže to je vlastně plus.

DÍVEJTE SE DO PUBLIKA. To je rada co? 😊 To je asi tak to poslední, co by většina tanečnic chtěla na vystoupení udělat, a tak klopí hlavu k zemi a sledují vzorek parket 😊 Jenže když se budete dívat do publika, a je jedno, jestli na konkrétního člověka, nebo tak nějak „do ztracena“, na diváky to působí mnohem lépe, protože mají pocit, že s nimi neverbálně komunikujete. Nikdo, opravdu nikdo z diváků se nechce dívat na utrápenou tanečnici, která se očividně stydí, kouká vpravo vlevo, hlavně jen ne dopředu a ze všeho nejradši by už zase seděla na židli. Stud je emoce, která se rychle přenáší, a diváci se pak cítí trapně, jako by snad za vaše utrpení mohli oni. To určitě nechcete. Snažím se to odblokovávat i na svých lekcích, kde občas zařadím cvičení na udržení očního kontaktu, ale je to věc, kterou můžete cvičit každý den i v běžném životě – s prodavačkou, když vám vrací drobné, s řidičem tramvaje, který na vás počká, než doběhnete, když se s někým míjíte ve dveřích, apod. Pak najednou zjistíte, že se na vystoupení na vás někdo usmívá, vy mu úsměv oplatíte – a kýžený výraz je tu, ani nemusíte nic komplikovaně předstírat 😊

A TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ NA ZÁVĚR
Věc, o které se mi píše nejhůře, je těžce uchopitelná, ale zkusím to. Možná to souvisí s mou introvercí, pro extroverta to asi bude samozřejmost… Co se týče technického provedení vašeho tance, to je opravdu jedna z posledních věcí, která mě na vystoupeních zajímá. Samozřejmě že vás budu na lekcích vždy drilovat, abyste se posunuly dále, ale svůj úkol lektorky vidím jinde, a napíšu o tom zase někdy jindy, protože to je téma na celý další článek. A věřte mi, že ani diváky vůbec nezajímá, zda jste ten osmidup daly bez chyby, nebo zda jste u otočky měly pekelně zpevněné tělo. Zaprvé divák vůbec netuší, jak je choreografie postavená a co byla chyba, ale hlavně – mezi lidmi probíhá neverbální komunikace, divák nepotřebuje jediné slovo, aby cítil, zda si tanec užíváte nebo ne. Sami jste určitě byli na nějakém amatérském vystoupení a zažili jste to z té druhé strany. Když je účinkující v pohodě, diváci prominou i viditelné chyby, vůbec o to nejde! Navíc vy jste ta, která jde s kůží na trh, a to už samo o sobě něco znamená! Musela jste jít do kurzu, pravidelně trénovat, překonávat pocity, když vám to nešlo, sebrat odvahu na vystoupení….a mohla jste místo toho krásně sedět třeba někde ve vinárně a povídat si s kamarádkou 😊

Mi osobně v tomto směru nejvíce pomohlo, když jsem si zkusila uvědomit, co bych vlastně chtěla svým tancem lidem říct, proč vlastně tančím… Toto uvědomění se byla dlouhá cesta, která se u mne ještě vyvíjí, a začala mimo jiné tím, že jsem potřebovala potlačit své ego, které chtělo hlavně vyniknout, udělat dojem, vypadat krásně a esteticky, aby takzvaně lidi záviděli a vzdychali obdivem. Osvobození se od těchto pocitů byla obrovská úleva! Takže proč já tedy vlastně tančím? Moje aktuální odpověď je – protože chci lidem dát dárek, protože je chci svým tancem potěšit, asi jako když člověk slyší dobrý vtip, který mu zvedne náladu, nebo když udělá dobrý skutek a obdrží za to upřímný úsměv, který si bude pamatovat ještě po zbytek dne. Tak tohle když se mi bude dařit, budu spokojená. Ne náhodou se mi proto ze všech flamencových palos nejlépe tančí bulerias, ač mám jinak velice ráda všechny flamencové tance, protože právě v bulerias je největší prostor pro nečekaná, přidrzlá gesta, která zvedají náladu jak divákům, tak i mně samotné 😊 No a to je tedy vlastně celý můj „trik“ – jdu předat divákům „dárek“, těším se na to, jsem od začátku pozitivně naladěná, proto mi nedělá problém se přirozeně usmívat, s chybami dopředu počítám, takže jsem s nimi srovnaná, nepotřebuji vypadat za každou cenu jako bohyně, tudíž kritické hodnocení diváků mě už dopředu nezajímá. Jsem vděčná životu, že mě dovedl různými cestami až k tomuto poslednímu odstavci.

Pokud se vám můj přístup líbí, udělám vše pro to, abych zlepšovala svou výuku přesně tímto směrem. Akceptuji samozřejmě, že můžete chtít tančit i z jiného důvodu! Třeba pilovat technické detaily, překonávat sama sebe, zvládat těžší a těžší kroky, možnost oblékat si krásné flamencové kostýmy, zvyšovat si sebedůvěru tím, že budete mít ladné pohyby, určitě najdete vlastní důvody! Každopádně vám všem držím pěsti při nalezení té vaší cesty!
A dokonce se mi to rýmuje 😊

Markéta