Všechna města v Andalusii jsou krásná. Kdybych si ale měla vybrat jen jedno, kam bych se mohla vrátit, pak by to patrně byla Sevilla (ale upřímně doufám, že si vybírat nebudu muset a že je ještě jednou uvidím všechna). O tom, co všechno zde můžete vidět, bych mohla psát hodně dlouho…ale proč bych to dělala, když fotky mluví za vše…

Z Cordóby se svižně přepravujeme vlakem do Sevilly – na pohodlí španělských vlaků jsme si velice rychle a rádi zvykli, a nebýt naproti sedící Španělky, která vydržela celou cestu (hodinu a půl) klevetit do mobilu, byla by to cesta bez nejmenší chybky. To mají ve Španělsku tak levné hovory nebo co??!!

Vystoupit z vlaku bylo ještě horší – okamžitě jsme se z příjemně vyklimatizovaného prostřední ocitli znovu uprostřed tropických veder. Navíc nemůžeme najít hostel, protože i když nám kolemjdoucí ochotně radí, radí nám úplně scestně, včetně té švarné slečny, která se na modrookého a plavovlasého Páju tak culila…. Aby toho nebylo málo, při hledání hostelu jsme se dostali na místa, která už na naší mapě nebyla, a podařilo se nám dokonale ztratit. Naštěstí se nad námi anděl strážný přece jen slitoval a přihrál nám do cesty hostel, který naprosto předčil naše očekávání – připomínal spíše vysokoškolské koleje nadstandardní výbavy než běžnou ubytovnu pro backpackery…pokoje pro dva-tři lidi, koupelna, povlečené postele…+ jako bonus výhled do zahrady, kde rostly olivy a palmy.

Zajímají-li vás architektonické památky, pak je Sevilla pro vás to pravé. Jako první jsme navštívili sevillskou katedrálu – je to totiž tak rozlehlá budova, že se přímo vnucuje. Nafotit katedrálu tak, ať je celá v jednom záběru, je podle mě naprosto nemožné. Jen ten, kdo si katedrálu sám projde a vysupí i několik set schodů na věž – Giraldu – si uvědomí, jak obrovská stavba to je. Proto je až neuvěřitelné, jak detailně propracované jsou všechny její části, i ty „méně na očích“.

Sevilla jako na dlani – výhled z Giraldy. Kolem katedrály stojí vesměs samé nízké bílé domečky, které jsou součástí židovské čtvrti – judérie. Paneláky jsou sympaticky daleko…

Den jsme zakončili velice příjemně – večeří na balkónku našeho hostelu. Takové posezení za teplé letní noci, nad námi spousta hvězd, pod námi palma a před námi sangría, olivy, jamón, sýr, hroznové víno…ti Španělé se mají….
***
Na důkladnou prohlídku Sevilly bychom potřebovali nejmíň týden. Tolik času jsme bohužel neměli, takže další den jsme se docela slušně nachodili. Možná to i bylo náročnější, než některé vysokohorské túry 🙂

Pohádkový palác Alcázar, pohádkové zahrady…
Toto má být cestopis, jenže mně u těchto záběrů docházejí slova…takže opět nechám mluvit fotografie.

Dopolední prohlídka Alcázaru nás docela zmohla, takže jsme se rozhodli dát si po vzoru Španělů siestu a vrátili jsme se do hostelu. Pochopili jsme, proč se někteří Španělé do práce po siestě už mnohdy nevrátí – vůbec se nám nechtělo vstávat!

V Seville, a ostatně i v celé Andalusii, je stále živé umění bojovat s býky. Někteří dnešní Španělé se proti tomuto zvyku pohoršují, jiní to berou jako součást národního dědictví. Já si uvědomuju, co to pro konzervativní Španěly asi znamená, taky uznávám, že jde skutečně o umění a že je otázkou velké odvahy před býka předstoupit, nicméně na skutečný zápas bych asi nikdy nešla. Zvířata zde většinou nemají šanci, i když se mnohokrát stalo, že z arény odnášeli smrtelně zraněného toreadora, který nebyl dostatečně rychlý, nebo prostě neměl štěstí. A to není nic proti dřívějším dobám, kdy toreadoři proti býkům nastupovali na koních. I když koně měli na sobě hrubé pláště, často končili s rozpáranými břichy. A věřím, že umírající kůň nekřičí hezky… Co se dá dělat, i toto je součást španělské kultury. Docela vtipná restaurace hned za arénou – na levé stěně visí hlavy býků z „obzvlášť vydařených“ zápasů + fotky toreadorů, na pravé straně visí jamón – sušené kýty, hádejte z čeho…

V Seville najdete mnohá krásná náměstí. Toto je jedno z nich – Plaza de America. Stojí na něm tři význačné budovy, z nichž jsme ale nenavštívili ani jednu – Královský pavilon, Muzeum lidových umění a Archeologické muzeum. Kromě obdivování těchto staveb jsme zde také zažili průlet hejna holubů, kdy jsem se fakt bála, že mi některý z nich přistane na obličeji. A další zážitek – pršelo! Poprvé za náš pobyt ve Španělsku! Dokonce celých pět minut!

Další velkolepé náměstí je Plaza de Espaňa, kam jsme se dostali až kolem půlnoci (to byla ve Španělsku celkem obvyklá doba našich procházek, kdy už nebylo až tak obrovské vedro). Celé náměstí mi připomínalo spíše obrovský a nákladný palác, než veřejně přístupné místo. Opět jsme mohli jen žasnout nad dokonalou a detailní výzdobou. Trochu mě zaráželo, že na tak krásném místě jsme byli sami…vždyť přece Španělé chodí spát až k ránu…? Důvod jsme zjistili, když Pája konečně vyfotil asi milión záběrů, které nutně potřeboval a mohli jsme odejít – všechny brány vedoucí z náměstí byly zamčené! Správci si očividně nevšimli, že mají v areálu ještě dva fotekchtivé turisty a spokojeně odkráčeli domů…zato my pak následující půlhodinu pobíhali zmateně po náměstí a hledali, kudy sakra ven. To se vážně může stát jenom nám… Nakonec se nám podařilo uniknout skrz jedno místo, kde se plot kolem náměstí opravoval a nebyl tudíž v těchto místech tak vysoký. Nebýt toho, zřejmě bychom nádheru nočního náměstí obdivovali až do rána…

Tím ale nebyl „vtipným“ zážitkům konec – v hostelu jsme se totiž rozhodli, že si vypereme. Hm…nevím, možná to bylo tím vedrem, možná tím, že jsme s Pájou oba studenti technických škol, čili pro praktický život nepoužitelní – každopádně jsme jaksi zaměnili názvy Washer a Dryer (proč ty krabice vypadají obě tak stejně??!!) a místo, abychom si prádlo vyprali, jsme ho půl hodiny na vysokou teplotu sušili. Že prádlo po takové proceduře vůbec nebylo čisté a voňavé, jak jsme si to představovali, je vám asi jasné. Takže jsme ho oklepali od pracího prášku, přehodili do správného bubnu a čekali znova… Aspoň že jsme se během čekání bavili. Chtěli jsme se totiž v Seville jít podívat na pravé flamenco, což se nám nepodařilo. Místo toho jsme ale viděli tančit španělské důchodce a i to rozhodně stálo za to :). A nemyslím to ironicky! Hned vedle hostelu se nacházel domov důchodců a zrovna tu noc měli jeho obyvatelé venkovní diskotéku. Bylo úžasné sledovat španělské babičky a dědečky, kterak se celí vyšňoření pomalu trousí na nádvoří, kde bez známky ostychu okamžitě začali tančit na hudbu vesměs v rychlém rytmu – od klasické Carmen po současné disco. Stáří chci rozhodně strávit ve Španělsku – to je zatím jediná země, kde jsem poznala, že zde umí žít opravdu každý bez ohledu na věk.
***

Jsme poslední den v Seville a hned zrána se vracíme na Plaza de Espaňa, abychom si toto místo mohli prohlédnout i ve dne. Budovu na náměstí lemují bohatě malované lavičky, které zobrazují jednotlivé provincie Španělska.

Kdybychom měli projít v Seville všechna místa, která bychom chtěli, asi bychom jen tak neodjeli. Je tady tolik paláců, náměstíček, zahrad… zážitek sám o sobě už je jen posezení v některém z mnoha parčíků pod korunami palem. Nicméně čas se krátí a tak si vybíráme k prohlídce poslední pohádkový palác – Casa de Pilatos. Je to soukromý dům, který je ale veřejně přístupný a peníze vybrané od turistů se věnují na postupnou náročnou restauraci paláce.